Viklického operní prvotina Faidra, dokončená před dvěma lety, působila spíš jako příslib skutečného hudebního dramatu. Tím však už Oráč a Smrt v plné míře rozhodně je. Při veškeré výrazové úspornosti se Viklickému podařilo napsat dílo kompozičně bohaté a proměnlivé a přitom respektující duchovní podstatu námětu. Tak také vyznělo při jevištním uvedení ve Státní opeře Praha. Hudebně dílo nastudoval s velkou pečlivostí a evidentním zaujetím dirigent Přemysl Charvát s Pražským komorním sborem a se sólisty Alešem Brisceinem jako Oráčem a Janou Sýkorovu v úloze Smrti. Režijně operu nastudoval sám libretista. Bohužel se tu znovu potvrdilo známé pravidlo, že autoři nebývají dobrými inscenátory svých děl. Pro scénické provedení nabízí Oráč a Smrt vděčné možnosti. V hudbě najdeme širokou škálu nálad a v ději pestrou mozaiku situací – od masopustního veselí na začátku přes Oráčovy vzpomínky na manželské štěstí, ženinu smrt a pohřeb, dále jakýsi čarodějnický sabat až ke klíčovému střetu obou titulních postav a ke katarzi,v níž sbor tlumočí slova nejvyššího a člověk-Oráč Boha vzývá. To vše nalezlo svůj odraz ve Viklického partituře, ale už ne v Pariskově inscenačním ztvárnění. Statické naaranžování civilně oblečených sólistů a sboru na holém jevišti je oživováno pouze prací se světlem a snese v nejlepším případě označení jako provedení poloscénické. Pozoruhodná domácí operní novinka jak na rozkrytí své divadelnosti v plném slova smyslu teprve čeká.

Jaroslav Someš,
Perspektivy, únor 2003