ORÁČ A SMRT /český překlad Viera Tropp/
Včerejší představení hostující České opery Praha v Deutche Oper se klidně mohlo zúčastnit i více návštěvníků, totiž opera Emila Viklického byla i v sousední zemi uvedena teprve v lednu 2003 a tak tady byla příležitost získat informaci , co se dostane na tamější podia ( kromě mezinárodních trvale oblíbených a trojice – Dvořák, Smetana, Janáček). Jedná se o staré téma, na které si navíc dělají nárok jak Češi tak i Němci, právě o toto téma, které Johanes von Tepl, nazvaný podle své české vlasti, záhy po r.1400 napsal a jeho četné rukopisy putovaly horním Německem. Ztráta mladé ženy nutí sedláka výměně názorů s „školenou“ smrtí : není tedy smrtelnost spravedlivá, tím že činí všechny stejnými ? Není vzbouření se proti konci oprávněné , když člověka připraví o ty nejušlechtilejší schopnosti ? Škodlivá a zuřivá ničitelka všech hodnot, neomezená vražedkyně všech dobrých lidí, smrt (mladé ženy), ať je jejím prokletím, tak zní ranně-humanistický text. E.Viklický a libretista a režisér D.R.Parisek zpracovali toto téma do stylizované hry, přirovnatelné k téměř baroknímu výstupu, který klade důraz na alegorii, a pravdivost textu na čase nezávislém. Tady se projednává rozsudek; nehybné hlavní figury, mezi tím oživené imaginací jejich argumentů, choreograficky decentně vystupující zástup, sbor z kterého se najednou vyklube mrtvá manželka. Její tvář jsme již spatřili na čelní straně podia v nadživotní velikosti a její voskovitý vzhled působí rozrušeně. E.Viklický přichází z jazzu. Jeho partitura sjednocuje prvky muzikálu se zpěvem velké opery. Opakující se struktury připomínají Orrfa, Stravinského a některé obraty také Kurta Weila, pak zase slyšíme v orchestru big bandově znějící sazbu nástrojů, a také trochu nekvětnatého folkloru. Takhle vznikající eklektická hudba vytváří onen prostor, onu projekční plochu, na které se může vyvíjet myšlenkové drama. Pokud je někdo obeznámen s dílem Jana z Teplé. Ale i člověk neznalý češtiny, zjišťuje velmi rychle, že se tady nehraje žádná ilustrující , výkladová hudba. Žádná, která by člověkem otřásla. Je sice dobře udělaná, trochu kalkuluje a je vkusná. Zachází nápaditě s prostředky, ale zůstává konservativní vůči nárokům posluchače. Improvizovaný překlad po straně projektovaný, dával však jenom tušit, jaká jazyková síla je zachována i v Pařízkově verzi. S velkým nasazením se zpívá a hraje, avšak vysoká úroveň nastudování je narušena z cizího sálu , jak se často hostujícím produkcím stává a je každou chvilku citelná. Odměnou byl živý potlesk, často od publika znalého český jazyk . Pro budoucnost si zůstává přát, aby výměna produkcí s Českem nenabyla hodnotu zřídkosti a Berlín její vnímání zpracoval. Mezičasem se vyplatí ne až tak vzdálená cesta do sousední země, jako tato produkce Státní opery Praha ukazuje. |