S nápadem aktualizovat Oráčův nadčasový dialog a převést ho do operní podoby přišel režisér, herec a dramatik Dušan Robert Parisek. Ten neúnavně pracuje na projektu česko-německého porozumění, a tak sáhl neomylně po historickém díle všelidského tématu a kulturní vzájemnosti. Nabídku ke zhudebnění přijal Emil Viklický. Soustředěná interpretace se odvíjela pod taktovkou dirigenta Přemysla Charváta, který dosáhl precizním nastudováním nebývale zdařilých výkonů hráčů i sboru, za což mu patří dík. Opera by měla spíš nést označení scénická kantáta: děj nenabízí zápletky, intriky a nepřináší rozuzlení. Má dvě statické postavy a sbor, který je stálým a působivým echem sporu – opakuje stejně výroky Oráče jako Smrti. Oráč je vysoce náročná partie tenorová, Smrt dostala klidnější i snazší polohu mezzosopránovou. Obsazení Alešem Brisceinem a Janou Sýkorovou je nejlepší, jaké mohla Státní opera Praha poskytnout – oba mladí umělci podali svá maxima. Jsou na scéně v nepřetržitém dialogu, každý vsazen do svého prostoru vymezeného reflektorem. Jejich hra spočívá jen v gestech a hlasovém výrazu. Kdo čeká spektákl, bude zklamán: každý, kdo si uvědomí, že Oráč a Smrt je hudební zamyšlení, bude spokojen. Režisér Dušan Robert Parisek a výtvarník Jan Dušek vsadili na inteligentního diváka, vytvořili odhmotnělou a jednoduchou inscenaci, která svou nekompromisní prázdnotou vede k soustředěné pozornosti .

Anna Šerých, Mladá fronta Dnes,
23. 1. 2003


Libretista a současně režisér představení Dušan Robert Parisek pojal dramatizaci dialogického filozofujícího traktátu zkušeně, stručně a působivě. Nerozhodný spor člověka a perzonifikované smrti, zůstávající převážně na slovní rovině, ovšem neumožňuje rozehrát skutečné jevištní drama – výsledek musí být nutně poněkud statický. Viklický, který se takto definitivně etabloval i jako „klasický“ skladatel, našel pro velké téma tóny hudebního patosu, při vší dílčí instrumentační výbojnosti i trochu archaizující, tóny současně sympaticky střízlivé i emotivní. Vzhledem k monolitičnosti daného tématu a vzhledem k charakteru a členění textu se nicméně v hodinové ploše musel utkat s nebezpečím jisté jednostrunnosti a nezvítězil zcela stoprocentně. Obohacení díla svěřeného dvěma sólovým hlasům (Aleš Briscein, Jana Sýkorová) o sbor a desítku tanečníků bylo nezbytné a šťastné.
Přes převažující sošnost a náznakovost tak umožňuje scéna řešená světlem komplexní divadelní účinek. Navzdory velkému jevišti Státní opery je a zůstává Oráč a Smrt ovšem veskrze komorním opusem. Jeho hlavní klad je v téměř manifestačním upozornění současného publika na proslulé dílo německy psané literatury v českých zemích. Díky libretistovým komentářům v programové brožuře se může upřít pozornost přemýšlivého diváka i na téma zajímavého vývoje a souvislosti chápání smrti v evropské kultuře, a to až do současných proměn.

Petr Veber, Hospodářské noviny,
23. 1. 2003


Emil Viklický zkomponoval až možná příliš prostou hudbu v sympatické snaze především uchopit a sdělit myšlenku traktátu. Zvukově nejpůsobivější, inscenačně však málo využité byly orchestrální mezihry a koncertantní kadence sólových nástrojů, které dále znejisťovaly už tak zvláštní útvar z pomezí koncertu, kantáty, oratoria a opery. Naléhavě melodické jsou sborové pasáže, zvukově i významově často členěné na mužské a ženské hlasy. Vlastní disputaci vedou Oráč se Smrtí melodizovanou deklamací, která však bránila pochopení řečeného. (...)

Josef Herman, Právo,
29. 1. 2003