Wikipedia

↓ česky

Emil Viklický

Born: November 23rd, 1948, Olomouc, Czechoslovakia

Short bio


istanbul escort
istanbul escort
istanbul escort
umraniye escort
umraniye escort
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
sex shop
isitme cihazi

Emil Viklický

Born: November 23rd, 1948, Olomouc, Czechoslovakia

Biography

 The composer and pianist Emil Viklický made an impressive debut in 1977 with his Supraphon album                                      "V Holomóci Městě". His synthesis of the modal approaches of jazz from the 1970 s was soon augmented by his study of Moravian folklore and, of course, the music of Leoš Janáček. His interest in this area culminated with his studies in Boston, and Emil Viklický continued to inventively combine jazz influences with compositional techniques from the second half of the 20th century and gradually moved towards opera and other areas of classical music, becoming a symbol of the ideal conjunction of the two worlds of popular and classical music.

From the outset, the influence of Janáček encouraged him to make full use of the approaches of folk music – not only its melodies, modes and rhythms, but also its tonal qualities. He avoided the pathtaken by other composers, who since the time of Vítězslav Novák had wanted to improve folk music and enrich it harmonically by introducing the complex chords of post -Tristan harmony into a world where they didn’t belong. Even though this kind of fusion might result in interesting artistic syntheses, Janáček’s course proved to be a much more productive one. It fully respected the music’s simplicity, rawness and often seeming “primitivism”, and found in it a source for its own “verism, impressionism and xpressionism”…

Of course, the temptation for harmonic enrichment also existed in jazz and since the mid-20th centuryhas had very notable representatives whom it would be difficult to overlook, and we will also hear it at some points of today’s recital – however, here it operates only as an additional source of inspiration.

Janáček has been an inspirational figure for a long time now, and Emil Viklický arranges and, more importantly, creatively builds upon selected segments or units of his work. At the same time, his is not a superficial search for rhythmic ostinato and “snappy” structures which lead directly to jazz stylisation. On the contrary, he searches for cantilenas and harmonically, melodically and tectonically interesting areas.

He produced a masterful response to Janáček’s Sinfonietta, focusing on a point which few people would have expected, and he did the same with passages from the second act of Jenůfa. Folklore connections are organically linked to the whole attempt at a synthesis of folklore, jazz and Janáček’s ideas which Emil Viklický has been developing since the late 1970 s. Over the past decade, however, the indisputable contribution of this contemporary composer and performer has also been enriched by his international career and the frequent presentation of these aspects among jazzmen and concert audiences in the West and collaboration with outstanding jazz musicians on concert stages and in studios on work of this kind ignited by Janáček’s legacy.

Miloš Štědron (2017)

 

Emil started to play piano in quite early age. His grandfather Victor Wiklitzky had brought from Vienna concert grand piano “Gustav Hoffbauer” as a wedding gift for his musically gifted bride. Emil was born in Olomouc, Czechoslovakia (now the Czech Republic), where in 1971 he graduated from Palacky University with a degree in mathematics. While a student he devoted much time to playing jazz piano. In 1974, he was awarded the prize for best soloist at the Czechoslovak Amateur Jazz Festival, and that same year he joined Karel Velebny's SHQ ensemble. In 1976, he was a prizewinner at the jazz improvisation competition in Lyon, and his composition “Green Satin” (Zeleny saten) earned him first prize in the music conservatory competition in Monaco, where in 1985 his “Cacharel” won second prize in the same competition.

In 1977 Emil was awarded a 4 year's scholarship to study composition and arrangement with Herb Pomeroy at the Berklee College of Music in Boston. He then continued his composition studies with Jarmo Sermila, George Crumb and Vaclav Kucera. Since his return to Prague he has been directing his own ensembles (primarily quartets and quintets), composing and arranging music and - since the death of Karel Velebny - working as director of the Summer Jazz Workshops in Frydlant. He has also lectured at a similar workshop event in Glamorgan, Wales. Between 1991 and 1995 Viklicky was President of the Czech Jazz Society, and since 1994 he has worked with the Ad lib Moravia ensemble, whose performances combine elements of Moravian folk music, modern jazz and contemporary serious music. In 1996 the ALM ensemble undertook a highly successful concert tour of Mexico and the United States.

As a pianist, Emil often performs in international ensembles alongside musicians from the U.S. and other European countries. Back in 1983-89 Emil worked with the Lou Blackburn International Quartet, the Benny Bailey Quintet, and American multi-instrumentalist Scott Robinson. He has made frequent appearances in Finland (with the Finnczech Quartet and in particular with Jarmo Sermila) and Norway (with the Czech-Norwegian Big Band and Harald Gundhus) and has performed in the USA, Japan, Mexico, Israel, Germany, Luxembourg, the Netherlands (at the North Sea Festival) and elsewhere. The editor of Rolling Stone Jan Wenner wrote of Emil that “It was a delightful surprise to see such first-class, top-of-the-line jazz in Prague.”

Emil has become noted for his unique synthesis of the melodicism and tonalities of Moravian folk song with modern jazz. As English critic Euan Dixon wrote in 2005 “Emil Viklicky is one of those European jazz pianists who successfully incorporated elements of his indigenous folk culture into jazz”.

As composer Viklicky has attracted attention abroad primarily for having created a synthesis of the expressive elements of modern jazz with the melodicism and tonalities of Moravian folk song that is distinctly individual in contemporary jazz. Besides this, however, he also composes 'straight-ahead' modern jazz as well as chamber and orchestral works that utilize certain elements of the New Music, and at times his music requires a combination of classical and jazz performers.

Emil also composes incidental and film music and has produced scores for several full-length feature films and television series. Throughout the 1990s he has devoted an increasing amount of time to the composition of contemporary classical music for a great variety of instrumental combinations ranging from small chamber ensembles and electronic instruments to symphony orchestras and choruses. Viklicky's work has gained him quite a number of prestigious awards. These include second prize in the 1985 Monaco jazz composition competition (for "Cacharel"), the 1991 Film and Television Association prize for music for animated films, second prize at the 1994 Marimolin contemporary music competition in Boston (for "Tristana"), a 1996 Prague award for electroacoustic music (for "Paradise Park"), a 1996 Czech Music Fund prize for use of folk music in art music, and first prize in a 2000 international OPERA composition competition in Prague (for the opera Phaedra). In 2009 Emil recorded CD “Sinfonietta – Janáček of Jazz”, for VENUS Records, Japan,with George Mraz – bass, Lewis Nash – drums. Another cd for VENUS followed in 2011: “Kafka on the Shore”. This cd got Nissan prize for "The best sound CD in Japan".  In 2011 Emil received “Medal of Merrit” from Czech president Vaclav Klaus for lifelong music achievements.  

Palacky University in Olomouc awarded Emil Viklicky "honorary doctorate" PhDr on Noc 24. 2023

Review quotes

“One of the best contemporary pianists, Emil Viklicky´s soloing and comping, his touch, voicings and intervals have a good deal in common with fleet, tasteful pianists like Tommy Flanagan, Jimmy Rowles and Bill Charlap.”

Doug Ramsey, Jazz Times, December 2004

Emil Viklicky is one of those European jazz pianists who successfully incorporated elements of his indigenous folk culture into jazz.

Euan Dixon 2005

Combine elements of Bud Powell and Oscar Peterson with a deep infusion of Moravian soul, and you have Emil Viklicky, the patriarch of Czech jazz piano.

/Jack Massarik, Evening Standard, London, June 5th, 2006/

"Emil Viklicky Trio has the same collective energy as Esbjorn Svenson Trio, though without electronics and rock input."

John Fordham / Guardian, London, September 13, 2006

... Viklicky himself is a wonderfully lyrical yet robust pianist, his playing packed with dynamic and textural subtleties...

CHRIS PARKER London December 22 1997

The program did have its share of happy marriages. Emil Viklicky cloaked the writings of Vaclav Havel in two distinctly different garments: a slinky, flirtatious raiment to accompany an early work and a gray, bluesy fleece that provided a huddling place for a prison letter afforded a witty reading by Mario Van Peebles.

/David Sprague – VARIETY, Oct. 29,2004/

Schwann Inside Jazz&Classical, April 2001: "Emil Viklicky's introspective musings might remind you of Keith Jarrett or Brad Mehldau... CD Morava is promissing arrival at new creative plateau"

/ Calvin Wilson.

Los Angeles Times, Sunday, March 25, 2001: "Emil Viklicky plays Bill Evans inspired piano... 'Myjava', 'Slunecko sa nizi' a 'Touha' are masterfull examples of world-class jazz artistry"

/Don Heckman

www.rootsworld.com/reviews/mraz.shtml "... this music is given a definite jazz spin by Viklicky´s outstanding arrangements...,

/ Joe Grossman

Perhaps the greatest revelation to me was the piano work of Emil Viklicky, whose command of the bop tradition pulls the traditional selections into a new world.

© 2001 – Shaun Dale

Work

Classical Music Works

Full-lenght film scores

Music for Television

Incidental Music

↑ English

Emil Viklický

Biography

Skladatel, pianista a jazzman Emil Viklický debutoval výrazně v roce 1977 albem V Holomóci městě.  Syntéza modálních postupů  jazzu 70. let 20. století se brzy spojila se studiem moravského folklóru a samozřejmě s tvorbou Leoše Janáčka. Tuto dráhu dovršilo studium v Bostonu a Viklický stále nápaditěji spojoval jazzové podněty s oblastí kompozičníchtechnik druhé poloviny 20. století. Postupně  se propracoval k opeře a k dalším polohám artificiální hudby a stal se symbolemideálního spojení obou světů  – nonartificiální a artificiální hudby.

Janáček ho od začátku vedl k tomu, aby využíval co nejvíce postupů  lidové hudby – a to nejen melodických, modálních, rytmických, ale i barev, a nešel tak cestou těch skladatelů, kteří od dob Vítězslava Nováka chtěli lidovou píseň vylepšovat a obohacovat především harmonicky, vršením komplikovaných akordů potristanovské harmonie do světa, v němž byly cizí. I když i z takovéhospojení může vzejít pozoruhodná umělecká syntéza, ukázala se jako mnohem produktivnější Janáčkova cesta. Ta plně  respektovala jednoduchost, syrovost a mnohdy zdánlivý „primitivismus“ a nalezla zde zdroje vlastního „verismu, impresionismu a expresionismu“. 

Svod především harmonického obohacování ovšem existoval i v jazzu a od poloviny 20. století měl své výrazné představitele, jež nebylo snadné minout, a uslyšíme to i v některých místech dnešního recitálu– je to však v rovině inspiračního podnětu, jaký má jen doplňující význam.

Janáček je už dlouhou dobu inspiračním podnětem a Emil Viklický  nejen aranžuje, ale především tvůrčím způsobem navazuje na vybrané segmenty nebo celky. Přitom vůbec nejde prvoplánovou cestou hledání rytmicky ostinátních a apartních útvarů, jaké vedou přímo k jazzové stylizaci. Hledá naopak kantilény, harmonicky, melodicky a tektonicky zajímavá místa. Mistrně zareagoval na Janáčkovu Sinfoniettu v místě, které by málokdo očekával, a obdobně se vypořádal s pasážemi z 2. jednání Její pastorkyně.

Folklórní vazby navazují ústrojně  na celé úsilí o syntézu folklóru, jazzu a janáčkovských podnětů, jak u Emila Viklického narůstá od konce 70. let. V posledním desetiletí ovšem hraje výraznou úlohu v obohacování tohoto nezpochybnitelného výsledku soudobého skladatele a interpreta i jeho mezinárodní kariéra a častá prezentace těchto poloh mezi jazzmany i koncertním obecenstvem na Západě a spolupráce s vynikajícími jazzovými hudebníky na koncertních pódiích a ve studiích právě na takto profilované tvorbě, zažehnuté Janáčkovým odkazem.

prof.dr. Miloš Štědroň

 

/životopis do 2003 -  text Antonín Matzner/

Pianista, skladatel, aranžér, leader jazzových formací, narozen 23. 11. 1948, Olomouc. Původem z výtvarnické rodiny (otec byl asistentem malíře Jana Zrzavého 1946–49), hrát na klavír se učil v Lidové umělecké škole u prof. Libuše Fiuráškové. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci (1966) absolvoval obor numerická matematika na přírodovědecké fakultě olomoucké Univerzity Palackého (1966-71, promovaný matematik), oboru se však později nevěnoval, protože již během studií přenesl svůj zájem na hudbu a zejména jazz. První inspirací mu byl otcův žák Jiří Pravda, hráč na barytonsaxofon, který ho naučil hrát dvanáctitaktové blues. Viklický pak vedl vlastní amatérské kvarteto Musica Magica (s trumpetistou Jiřím Neradílkem, 1967–68), pak soubor Jazz sextet E.V. (s barytonsaxofonistou Milanem Opravilem, 1969). Během studia na universitě se živil v Bigbandu Věroslava Mlčáka (taneční, plesy v Olomouci a okolí), kde získal swingovou a bigbandovou praxi. Základní vojenskou služby konal v jazzově orientovaném orchestru Pavla Bayerleho v rámci Armádního uměleckého souboru Zdeňka Nejedlého (1971–72), což mu umožnilo navázat intenzivní kontakty s pražskou jazzovou scénou: hrál zejména v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Několikrát vystoupil na Československém amatérském jazzovém festivalu v Přerově, kde 1974 získal cenu pro nejlepšího sólistu. Po vojenské službě působil již jako profesionální umělec v souboru Linha Singers, pak své aktivity na dlouhou dobu spojil s ryze jazzovým ansámblem Karla Velebného SHQ (1974–89, tj. do Velebného smrti 1989). Během této doby hrál s různými soubory (byl např. členem jazzrockové skupiny Energit, s níž nahrál mj. stejnojmennou LP; s leadrem Energitu, kytaristou Lubošem Andrštem, vystupoval i v akustickém duu) a v příležitostných formacích vlastních. Tehdy se začal se prosazovat i v zahraničí: vystupoval v různých jazzových klubech, hlavně však 1976 zvítězil v mezinárodní soutěži jazzových klavíristů v Lyonu a ve stejném roce získal za skladbu Zelený satén první cenu v mezinárodní skladatelské soutěži v Monaku (nahrávka v podání Energitu vyšla na EP v supraphonské edici Mini jazz klub ve stejném roce; ve stejné soutěži získal později, 1985, druhou cenu za skladbu Cacharel).

Novou etapu ve Viklického vývoji jako pianisty, leadera, hlavně však skladatele znamenalo album V Holomóci městě, které zaznamenalo velmi pozitivní ohlas u jazzové veřejnosti a kritiky (album mj. získalo cenu Supraphonu 1979). Viklickému se zde podařilo spojit standardní moderní jazzový projev s inspiracemi z hudby jeho moravského regionu, tak jak to předznamenaly ve světovém jazzu např. výboje Milese Davise či Wayna Shortera na poli fúzí různých etnických vlivů a moderních skladatelských postupů. Viklický využil příbuznosti modální koncepce a modality moravské lidové písně (včetně různých vybočení – tzv. moravské modulace), uplatnil formu uvolněnou od běžného pojetí písňové formy. Kvintet zde hrál ve složení Jan Beránek (housle), Luboš Andršt (kytara), František Uhlíř (kontrabas), Milan Vitoch (bicí). Další důležitý vklad do umělecké dráhy Viklického vnesl jeho studijní pobyt na prestižním jazzovém učilišti Berklee College v Bostonu (1977–78). Tam si Viklický prohluboval zejména své znalosti kompozice a aranžmá (u Herba Pomeroye, Grega Hopkinse, Mike Gibbse ad.), což se projevovalo ve skladbách pro školní soubory a vystoupení. Svůj americký pobyt využil i k vystupování v jazzových klubech v Bostonu (kluby v Roxbury´s George King, Buster Williams, na okolních universitách a zejména čtyřměsíční působení ve Velvet Hammer na Cape Cod, kde s ním hráli Jerry Bergonzi, Santi Debriano, Greg Hopkins) a New Yorku (Sam Jones, Mel Lewis, Ted Dunbar, Joe Newman, Victor Lewis ad.). Tyto inspirace se promítly do alba Okno, vydaného již doma, v němž spolupracoval se svými bývalými bostonskými spolužáky. Album patří do sféry elektrického jazzu a funky, podíleli se na něm Bill Frisell (kytara), Kermit Driscoll (baskytara), Vinton Johnson (bicí), v jedné skladbě i Jan Beránek (housle). Stejné obsazení se uplatnilo i na dalším albu Dveře, jehož druhou stranu tvořila sólová nahrávka vlastní skladby Suita pro klavír č. 2 (spojení starších skladeb Kasace pro vítr a déšť, Bazalička, Edwardian, Dveře a Zasněný gepard). Následovaly další nahrávkové projekty: živá nahrávka s SHQ Parnas (zde Viklického skladba Blahé paměti), Spolu – Together (s americkým černošským klavíristou Jamesem Williamsem, zde Viklického pocta jazzovému pianistovi Billu Evansovi, jednomu z jeho vzorů, ve skladbě Blue In Dark Green).

Od návratu z USA vedl Viklický svou kvartetní formaci, vystupující zprvu pod názvem ČSQ, později pod jeho vlastním jménem (členové Ľubomír Tamaškovič – sax, František Uhlíř – kontrabas, Cyril Zelenák – bicí). Účinkoval s ním na Bratislavských jazzových dnech 1979 a 1980 (zachyceno na samplerech z festivalu), Mezinárodním jazzovém festivalu a festivalu Jazz Ost-West v Norimberku 1980, na různých zahraničních zájezdech po jazzových klubech (Tamaškoviče vystřídal Jan Beránek a pak František Kop). Zahraniční kariéru rozvíjel Viklický i činností v ansámblu Lou Blackburn International Quartet (Lou Blackburn – trombón, Leonard Jones – kontrabas, Michael Clifton – bicí), s nímž vystupoval v Belgii, Nizozemí, Spolkové republice Německo, Rakousku, Švýcarsku, Holandsku, Belgii, Italii a Spain.. Doma spolupracoval mj. s Pražským big bandem Milana Svobody (album Poste restante, 1982), zpěvákem Peterem Lipou (Moanin), formací V.V.Systém (Syntax), zpěvačkou Evou Svobodovou (Můj ráj), Františkem Uhlířem (Bassaga). Dlouhodobá a mimořádně intenzivní byla spolupráce s finským skladatelem, trumpetistou a hráčem na syntezátory Jarmo Sermilä. Viklický pobýval ve Finsku 1982–83 a ze společných nahrávek vzniklo zahraniční kritikou vysoce hodnocené album Confluence, 1984 bylo nahráno album Finnczech Quartet (Viklický, Sermilä, Rudolf Dašek – kytara, Teppo Hauta-aho – kontrabas; Viklický je zde zastoupen skladbami Upwards Northwards a Homewards Wherewards?); též vystoupení na festivalu v Pori atp. Ve své rozsáhlé jazzové činnosti pokračoval Viklický i v 90. letech a po zlomu století: viz např. 1991 vystoupení na North Sea Jazz Festival (EV Quartet; spolu s T.Stankem z Polska byli označeni za jedinou skupinu z “východu”, která má “západní” standard), v letech 1994–98 hrával v Praze s vynikajícími jazzmany (Steve Lacy, Roscoe Mitchel, John Surman) atp. Viklický vystupuje v domácích i zahraničních jazzových klubech (mj. za spoluúčasti amerického básníka Allena Ginsberga ve Viole v prosinci 1993), zúčastňuje se festivalů. Spolupráce (vedle již jmenovaných jazzmanů) s dalšími představiteli evropské a světové scény (Franco Ambrosetti, Greg Hopkins, Steve Houben, Gergely Ittzés, Steve Lacy, Eric Marienthal, Roscoe Mitchel, Joe Newman, Julian Nicholas, Scott Robinson, John Surman, Anita Wardell, Bobby Wellins, James Williams) a především s bezpočtem našich umělců z různých hudebních oblastí (Iva Bittová, Jana Boušková, Michal Prokop, Vlasta Průchová, Talichovo kvarteto, Laco Tropp, Jitka Zelenková ad.).

Viklický komponoval zprvu jazzové skladby zejména pro potřeby svých menších formací, po Berklee píše i pro velké orchestry naše i cizí a často také pro příležitostně sestavované pro festivaly či nahrávkové projekty. Hned skladba Janko, napsaná v Bostonu, se objevila v nahrávce „školního“ orchestru na albu Jazz In The Classroom 15 (u nás na Poste restante spolu se skladbou Hromovka), řadu kompozic napsal Viklický pro Jazzový orchestr Čs. rozhlasu (mj. Opus pro big band č. 17 a Hommage ? John Coltrane; obě skladby byly uvedeny na novinkových koncertech tehdejšího Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, 1982, 1983). Skladatelsky a aranžérsky spolupracoval se sextetem Miroslava Krýsla (starší skladba Sedmdesátá východní na albu Sax Syndrom), s Radio Big Band Zürich, s prakticky všemi českými a slovenskými big bandy. Viklického jazzové skladby (jazzová témata) jsou komponovány v idiomu hlavního proudu novodobého jazzu (rozšířená tonalita, modalita apod.). Viklický se trvale angažoval i ve formování organizačního prostředí našeho jazzu a 1991-95 byl předsedou výboru České jazzové společnosti.

V 90. letech se ve Viklického tvůrčím životě objevily dva nové resp. staronové momenty: jedním je zvýrazněný zájem o moravský hudební folklór a jeho využití ve vlastní tvorbě, druhým zvýrazněný zájem o komponování a to i s přesahy do artificiální hudby. Viklického zvýšený zájem o moravský folklór je spjat s objevem mladé talentované hudebnice (zpěvačky, hráčky na cimbál, erudované folkloristky) Zuzany Lapčíkové, rodačky z Moravského Slovácka, která zpívá i hraje s naprosto přesvědčivým niterným zaujetím a dokáže spojit stylové folklórní podání s vyjadřovacími prostředky jazzu. Motorem této syntézy je právě Viklický se svým zakotvením v moravském hudebním idiomu a zároveň verzírovaností v hudebních idiomech jazzu i vážné hudby 20. století. Jejich album Prší déšť, na němž spolupracovali též s primášem Hradišťanu Jiřím Pavlicou, i pozdější projekty (viz zejména album Zuzana Lapčíková: Moravské písně milostné) vzbudily zaslouženě širší pozornost doma (o hudbě alba se obdivně ve sleeve-note vyjadřoval Miloš Štědroň) i v cizině, která se stala i dějištěm jejich živých vystoupení (v USA 1998 dvakrát slavná Knitting Factory: jednou s Lapčíkovou a Pavlicou, pak v duu s Jamesem Williamsem), v r. 2000 se ve studiu Current Sounds v Soho uskutečnila nahrávka CD Morava (podíleli se George Mraz a Billy Hart. Další zájezdy s Lapčíkovou: Japonsko 1994, Mexiko 1996. Viklický s Lapčíkovou nahrál celkem 5 CD (Prší déšt, Moravské písně milostné, Zrcadlení, Ukolébavky, Strom života).

Pro Viklického jazzovou skladatelskou tvorbu bylo od počátku příznačné tvůrčí hledačství, projevující se mj. v inspiracích z kompozičních přístupů, obvyklých v artificiální hudbě a to zčásti i v jejím proudu tzv. Nové hudby. Bylo proto jen otázkou času, kdy se Viklický, který získával svou kompoziční erudici i v kursech a konzultacích skladatelů Václava Kučery, George Crumba, zmíněného již Sermiläho, pokusí také v tomto oboru. Již 1983 byla uváděna skladba Partial Symetry (pro flétnu, basklarinet a klavír – v Holandsku ji hrál ansámbl Het Trio Harry Sparnaay), k dalším skladbám tohoto typu patří Tauromaquia pro hoboj, housle a piano, Adaemus pro sólový hoboj, Par pondus pro housle a jazzový big band, avšak hlavním dějištěm tohoto směru Viklického komponování byla tvorba pro film (krátké filmy, Smyczkův film Krajina s nábytkem, film Vihanové Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba, filmy SRN Fabrik der Offiziere, Die Liebelugen, Apocalypso, Die Wette, Marz Melody atd.).

Trend k tvorbě v oblasti artificiální hudbě časem sílil a pokud jde o skladatelskou tvorbu, kvantitativně převažuje nad tvorbou pro jazzovou scénu. Výrazným příspěvkem soudobé hudbě se stalo CD Homage To Josip Plečnik, vydané při příležitosti Plečnikovy výstavy na Pražském hradě (Viklický se inspiroval výtvarným uměním již ve svém dřívějším albu Hommage ? Joan Miró). Na plečnikovském albu se setkáváme s tvorbou pro různá komorní obsazení, ale i pro sbor, v hudební řeči se projevuje Viklického obeznámenost s tradicemi hudby 20. století a především smysl pro zvukovou barevnost. Z dalších skladeb tohoto typu byl i ve světě úspěšný titul Splín optimismu. Kontakt s umělci z oblasti artificiální hudby (Magdalena Kožená, Jana Boušková ad.), libretní inspirace zajímavým soudobým příběhem, umožňujícím i evokaci antické látky, zároveň s vnějším podnětem (soutěž Státní opery Praha o novou operu) přivedl Viklického k tvorbě opery Faidra (libreto Eva Petrová), jež pak v soutěži získala 1. cenu a byla premiérována 20.9.2000 ve Státní opeře Praha (dirigent Jiří Mikula, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, Jana Sýkorová – Faidra; v Berlíně byla uvedena v pražském nastudování v rámci dní Berlin – Praha 17. 6. 2002). Celkem příznivý ohlas díla, operujícího srozumitelnou hudební řečí a uplatňujícího dobře zpívatelné party, přivedl Viklického ke kompozici opery Oráč a smrt, připravované stejnou operní scénou.

Emil Viklický je pozoruhodnou a přední osobností české (a zřejmě nejen české) hudební scény zlomu 20. a 21. století, kdy jednou z tendencí je přemosťování propasti, ležící mezi vážnou hudbou a „tím druhým“ hudebním kontinentem, jehož velmi podstatnou součástí je moderní jazz. Právě jazz naučil Viklického nejenom usilovat o své vlastní, originální vyjádření, ale zároveň ho naučil vnímat a respektovat interpreta a ještě více posluchače. Emil Viklický je již dlouho mezinárodně uznávaným jazzovým klavíristou (virtuózní, avšak neokázale prezentovaná technika, umění souhry, ale stále více se prosazuje i jako skladatel širokého záběru, při čemž neupadá do umělecké podbízivosti, byť se pohybuje v rámci „velkého synkretismu“ neseného tradicemi tzv. klasiků 20. století a zřením k folklóru.

/ text Antonín Matzner, 2003/

P.S. Palackého Universita v Olomouci udělila Emilu Viklickému čestný doktorát, PhDr. na slavnostním ceremoniálu dne 24.11.2023.